Libor
Marčík

Libůrek - Javůrek - Magůrek

(řekla mi manželka před odjezdem)

Zkrátka a dobře, aby v Javůrkovi nezatuhla kolečka, je třeba občas udělat nějakou menší vyjížďku. Cestu na Grossglockner jsem proti svému gustu připravoval kupodivu dlouhých deset dní. To proto, že jsem k ní přizval světem protřelého budějovického cestovatele Petra Hošťálka. Nechtěl jsem si před ním udělat ostudu. Výlet do Alp měl být rovněž tréninkem na „závod“ Paříž-Vídeň v roce 2012, který jsem k uctění 110. výročí tohoto podniku vypsal letošního jara. Pro Petra, druhého přihlášeného účastíka, který má zcela původní lauru z roku 1901 takřka před dokončením, to bude jistě dobrá zkušenost.

Menší generálka stroje začala doplněním chybějících drátů kol a přecentrováním. Po 4000 km se už kuželíková ložiska hřídelek neměla v čem otáčet. Klínky šlapek bylo nutno prodloužit a plošky dovařit tvrdou elektrodou. Magneto s řiditelným předstihem měl Javůrek první měsíc provozu, po jeho kolapsu jsem je nahradil jiným ze stacionárního motoru, které si však nerozumělo s dešťovými kapkami. Proto šlo do repase i magneto. Pro citlivější řízení přibyly na rámu páčky předstihu a sytiče, které se nakonec v praxi velice osvědčily. Příprava spočívala i v zatěžkávacích zkouškách na krátkém úseku 11% stoupání u Loděnic. Na Grossglockner je to ale 16 km (!) 10%, místy i 12%. Proto jsem udělal do zálohy řemenici o průměru zmenšeném o 15 %, a pro každý případ i rozumbrady zavrhovanou klínovou pro gumový řemen. V armyschopu nechal za výbavu deset táců, no snad to užiju i mezi Paříží a Vídní.

Ve středu večer tedy volám Hošťovi, zda je doprovodné vozidlo připraveno, že ráno vyrazím. Na Grossu taje poslední sníh z deseticentimetrové vrstvy. V Čechách hlásí dešťové přeháňky, ale místy má i svítit slunko. Jedu na Řevnice. Ejhle, stoupák k Mníšku pro opravu kanalizace uzavřen, beru to tedy pod otáčející se lžící bagru v plném tempu, ale málem jsem dostal lopatou dělníka, kterému se můj manévr moc nezamlouval (kupodivu vesele mával, když jsem jej o týden později a o 100 metrů dál zdravil v protisměru pravicí). Dvakrát dotahuju řemen, dnes používám raději tvrdší z už „jetých“ starých řemenů. Díky tomu beru masivní stoupák v Kamýku nad Vltavou (sice s vypětím sil) na jeden zátah. Malebnou krajinou pak k Milevsku, kde musím na benzínce přečkat menší přepršku. V Budějicích jsem před servisem přesně v pět.

Patnáctikilovej bágl mi pomohl Petr přemístit do sidecaru a pak už jen na sídlišti baštíme a klábosíme nad mapou. S osmou ranní druhého dne zahříváme BMW R12 z roku 1939 a vyrážíme. Za městem se prvně střídáme, pro mě, který nikdy nesedlal sidecar (košatina u Javůrka se nepočítá) to byl trochu šok, ale když jsem projel první pravou zatáčkou bez úrazu, bude dál snad všechno v pořádku. Drobně mží, a tak musíme občas dopínat. Za Dolním Dvořištěm to v Rakousku stáčíme z hlavní po klidných cestách na Bad Leonfelden. Krásný stoupáníčka nepřežil první ze čtyř řemenů. Vlhko mu očividně nesvědčilo a přetrhl se. Protože i zbytek byl lámavý, řemen nenastavujeme, ale nasazujeme raději záložní. Strmější kopce zdoláváme na několikrát, především já si fyzickou námahu užívám, zlenivělý důchodce si to musí přetrpět. Kolem druhé obědváme ve Waldingu a zdá se, že se sluníčko prosadí. Čteme mapu a zjišťujeme, že se Linzi, který jsme záměrně objížděli, kvůli nepřemostěnému Dunaji nevyhneme. Navíc je nad městem bouřka. S malou dušičkou směřujeme do centra. Petr bere Javůrka vpravo v pruhu pro cyklisty, já stoje ve stupačkách, vyhlížím reflexní vestu, kde mi odbočí. Dojíždím jej vždy, když vyčkává na křižovatce na červenou. Pitoreskní to pohled, když pro svou menší postavu přes šlapku naskakuje na stroj usazený na stojánku a vší silou kroutí pedály až motor naskočí. S oranžovou pak prudší předklon, Javůrek „seskočí“ ze stojánku, pneumatika kvíkne na asfaltu, jezdec trochu přišlápne, aby motoru pomohl, a je zase v trapu. Zmoklí, ale šťastní, stavíme ve slunečném odpoledni až u benzínky ve Wilheringu.

Úsek k výpadovce na Wels vede po klikatých cestách nádhernou krajinou. Zato následující dvě hodiny v rovině směr Salzburg se vlekly v hrozném provozu po silnici první třídy. Nebýt toho, že jsme chtěli dodržet harmonogram, jeli bychom okreskami. Když ale bylo dojednáno, že na nás budou v sobotu večer čekat kluci s kolama v Kaprunu pod kopcem, nebylo zbytí. Sluníčko sice pěkně hřálo, ale před námi po celém širokém horizontu dešťová mračna. Za chvíli už nejen před námi. Nenapadlo by mě, že sedmašedesátiletý dědek nebude chtít v dešti zastavit! Dlouhou bundu mám nepromokavou, nový silný kaťata jsou však za chvíli durch. Sundávám tedy brýle a vedu sidecar už v pěkných serpentinách v předhůří hodinu a půl v dešti. Impozantní pohled se otvírá na hudbou proslavené město, které je po obvodu nádherně sevřené horskými velikány. Parkujeme u servisu pijan mladšího Hošťálkova bratra, ukládáme mašiny a jdeme se ubytovat k Petrově sestře. Klábosíme, cpeme se opečenejma rybama a následně si v kuchyni na podlaze steleme.