Libor
Marčík

     

Prolog

Jsou tři hodiny odpoledne, svátek Mistra Jana Husa a právě mi začala měsíční dovolená. Manželka je na aerobiku v Itálii a už se sám doma začínám nudit, tak přemítám, co učiním. Napadá mě, že bych třeba vyjel s Javůrkem (motocykl Rösler-Jauernig z roku 1904) na nějakou delší vyjížďku. Co takhle kolem hranic ČR? Ale kde bych začal? Na jih je to moc daleko, na severu jsem byl o víkendu s FN 500. Proč nezačít v Ústí nad Labem, když tam Röslera vyrobili? Jasná zpráva!

Zvažuji, zda nemám provést povinné práce dle seznamu vystaveného manželkou před odjezdem: posekat zahradu, zalévat kytky, krmit psa… Prdím na to, když se nudím, tak přeci nebudu dělat věci, které mi nepřináší potěšení. Volám dceři, zda se o Peginu postará a v půl čtvrté balím.

Na sebe sáčko a pumpky, do kapes telefon a brýle na čtení, pro zpevnění břišního svalstva ledvinový pás, za něj zastrčený autoatlas, ledvinku s pár klíči a na hlavu koženou kuklu. Do batůžku dva řemeny, foťák, kartáček na zuby, kornout na nalévání benzinu (nádrž má dírku pouze 14 mm), plátěné kalhoty jako civil, náhradní triko, ponožky a trencle. Pláštěnku jsem nebral, předpověď říkala, že bude osm dnů hezky, tak jen igelitový pytlík na odpadky a ve čtyři hodiny už razím.

Den prvý

5. července 2010, ujeto 106 km; mimo jednu bouřku příjemné teplé odpoledne

Ejhle, v Ruzyni náhle bouřkový mrak a po půl hodině pod švestkou můžu obleček ždímat. Javůrek zvlhnul, voda v karburaci, na magnetu srší jiskry jak z prskavky na vánočním stromečku. To byl ale nápad, aspoň tu pláštěnku sis mohl vzít, blbečku! Zvažuji, zda se těch pět kilometrů raději nevrátit domů a vyjet někdy jindy. Než jsem po dešti vše vysušil, vyšlo sluníčko, mysl pookřála a hurá na Roudnici, Litomyšl a Ústí. Cestou hadry v průvanu uschly, ale objevil se problém s řemenem. Jakmile přišlo mírné stoupání začal klouzat.

V Ústí to v nehorázném ruchu beru napříč a pokukuji po nějakém hotýlku. Kupodivu jsem žádný nenatrefil a už jsem za městem. Symbolicky tedy kynu továrně Rösler & Jauernig a mířím k horám. V Chlumci vidím pěkný hotýlek a před ním dva „boxeři“ BMW, tedy zastavuji. V předzahrádce se starším motorkářským párem klábosíme, mimo jiné o počasí. Zítra se má zkazit, sluníčko prý možná vyjde až odpoledne. Shodli jsme se, že zrovna jak na potvoru internetový „Medard“, podle kterého vyjíždí na cestu každý znalý motocyklista, od rána kolabuje a konkurenční předpověď, deset dnů polojasno, dostává trhliny.

Den druhý

6. července, ujeto 117 km; silný zážitek, déšť, chladno, vítr, odpoledne sluníčko a teplo

Celou noc lilo a ještě v devět ráno z mraků řezajících se o vršky hor stále drobně mrholí. V deset se v nich udělala drobná dírka, tak odvážně vyrážím. Po čtyřech kilometrech do táhlého kopce, za stálého přišlapávání, se náhle řemen „utrhl“, jak nestačil přenést výkon motoru (celé 2 HP), vylétl do obrátek a byl konec. Šlapu tedy vedle stroje s motorem v chodu, který sotva stačí na to, aby utáhl vlastních 70 kg. Navíc začalo znova pršet. Pod stříškou lyžařského vleku přemítám, zda jsem neměl, jako „bavoráci“, vyrazit raději odpoledne. Ale co, mám se nudit na hotelu, to budu raději rozjímat u sjezdovky.

Nutno podotknout, že abych se aspoň trochu přiblížil sportsmenům z roku 1904 a jejich prašným, mnohdy úvozovým hliněným cestám, zvolil jsem trasu po nejzazších okreskách, lemujících naši hraniční čáru. Do puntíku; jakmile cesta nebyla slepá, a přestože sousední okreskou to mohlo být do místa „B“ pouhých 5 km, chtěl jsem poznat i ten nejzapomenutější kout, třebaže dvakrát dále, po té úchvatně rozbité cestě.

Pod stříškou dopínám řemen a za drobného mžení zdolávám vrchol u Adolfova. Pustá náhorní plošina s výhledem na německý horizont plný tmavých mraků je famózní. Když vyjíždím z menšího lesíku, jsou tu první velký kapky, a tak otáčím. Přestože je tato cesta kvůli hraniční linii označena dopravními značkami „zákaz zastavení“, táhnu Javůrka přes husté klestí pod největší smrk. Po hodině zjišťuji, že ani mohutný strom není vodotěsný, stejně jako moje sáčko. Vyndávám igelitový pytel na odpadky a dělám v něm díru pro hlavu. Stojím v pozoru, přimáčknutý ke kmeni, s rukama na prsou a pozoruji, jak voda z pytlíku stéká do kapes a pak po holých lýtkách do bot. Po dalších dvou hodinách, aniž bych hnul brvou, mě napadají chmurné myšlenky. Buď tady zmrznu jako Scott na jižním pólu, nebo mě roztrhají vlci. Najednou v tomto bohem zapomenutém kraji vidím na silnici v hustém dešti dvojici pomatenců na kolech. Záviděl jsem jim jejich krásné zářivé pršipláště. Byli rádi, že viděli aspoň před sebe, natož aby si všimli panáka v modrém pytlíku kus od cesty, a zmizeli v časoprostoru. Říkám si, že jestli do večera nepřestane pršet, zavolám si mobilem na kótu 28/56 taxi.

     

Najednou pozoruji, že pod stromem kape více jak na silnici. Vyběhnu, udělám dvacet ztuhlých dřepů a hurá do práce. Vypustit karburátor, vysušit magnetku a do pedálů. Ejhle, jak řemen promokl, natáhl se a klouže. Na stojánek, povolit kolo, posunout reakci brzdy a couvnout s kolem. Nejhorší operací bylo přidat ztuhlýma rozklepanýma rukama článek na řetězu. Za chvíli jsme už uháněli v drobném mžení přes Fojtovice k hraničnímu přechodu Cínovec. Vývar, tři horké čaje a kus flákoty postaví člověka zas na nohy. Všudypřítomní hraniční Vietnamci mají plno trapnejch trpajzlíků, ale aby nakoupili pláštěnky, to je nenapadne.

Cesta na Nové Město, mimochodem po krásných úzkých asfaltkách, v prudkém chladném větru, masírujícím holá lýtka, byla díky krajině mimořádný zážitek. Sem tam nějaký ten jelen a v serpentinách sjezdu k Novému Městu se náhle otevřel pozoruhodný výhled údolím na teplicko a lounsko.

Podél nádrže Fláje pěkně z kopce na Jiřetín a po pěti kilometrech konečná, dál už jen Německo. V hospodě si dávám dva čaje s tatrankama a hurá opět za Vietnamci. Přes pumpky natahuji o dvě čísla větší džíny a na sako nepromokavou zimní bundu, vše za 700 Kč. Prchám ze slepé cesty. Nabalený jak pumpa, pořád do kopce, za stálého přišlapávání, řádně propocený, a to jako na potvoru vyšlo sluníčko. Strkám tedy bundu do batohu.

Cestou na Klíny, Novou Ves k Hoře Sv. Kateřiny je mi již, díky oteplení a v kopcích nutnému šlapání, docela teplo. Přes Malý Háj směrem k Boleboři to ještě zvládám, jenže pak odbočuji na Kalek. Automapa uvádí nějaké šipčičky, posléze zjišťuji, že jedna značí stoupání do 10 %, dvě do 15 %. První čtyři kilometry z osmi, po nehorázně šutrové silnici, končící strmými serpentinami, jsou smrtelný. Po dvou vyčerpávajících tlačeních padám. Po keříčcích, už v pěkném slunečném odpoledni, suším vše, včetně nátělníku.

     

Hodinu nabírám nový dech a zdolávám další kilometry stoupání. Kalek je konec světa, sluníčko těsně před západem a nemám kam hlavu složit. Deset kilometrů přes Načetín mířím hlubokým lesem opět k trpaslíkům, kterých je na přechodu Hory Sv. Šebestiána také požehnaně. V pustém pěkném hotýlku si dávám do žaludku. Zmožený ulehám a každou chvíli mě berou křeče do stehen a lýtek. Pekelnej den! Volám dceři, že asi nebude pejska hlídat dlouho, protože pokud dnes přežiju, zítra určitě ne. Hotýlek s ukrajinským personálem je již druhým rokem na umření, na jídla za 80 Kč už nejezdí ani Němci. Servírka byla trochu víc ukecaná, problémy s penězi, hrdost na Ukrajinu… Budiž, když člověk celý den s nikým nepromluví, tak aspoň to.

Den třetí

7. července 2010, ujeto 133 km; zatím nejkrásnější den, ráno a večer 20, přes den 32°C

Po vydatné snídani vyrážím s myšlenkou, že musím řemen nějak poladit. Když jsem jel Křivonosku, cca 250 km, tak ani v kopcích žádný problém nebyl. První nesnáze nastaly cestou na „Rotující setrvačníky“, kam jsem však vyrazil s košatinovým sidecarem. Hrůza, prvně, a to v každém kopci, bylo nutné se opřít do pedálů! Před odjezdem se sólo strojem mě ani ve snu nenapadlo, že bych se musel trápit šlapáním. Já, línej, který si vozí prdel i do hospody na oběd a jízdní kolo pro fyzickou náročnost už 40 let nepoužívá!

Na odbočce ze státovky směr Vejprty padá silnice strmě k potoku a hned ještě strměji stoupá. Po 50 m obracím a sjíždím do nejnižšího bodu, kde mezi popelnicema rozkládám nádobíčko. Nový nepředepnutý řemen se mi tam pro jeho „zajížděcí“ vytahování zatím dávat nechce. Výrobce uvádí prodloužení až o 10 %, to je 25cm! Zkracuji tedy stávající o 3 cm a mažu kalafunou (od výrobce řemenu!), dolaďuji řetěz a zadní kolo. Nastrojen ledvinkou u pasu, batohem na hrbu, foťákem na krku a mapou za pasem, tlačím Javůrka, pln optimismu, pro lepší rozjezd raději kus do protisvahu. Na můstku přes potok, který je v tomto „dolu-nahoru“ jediným rovným úsekem, mám dobrých 35 km/hod. Ejhle, řemen klouže už po čtyřiceti metrech! Tak znova dolu. Navztekaně zahazuji speciální kalafunu, startuji na stojánku a sypu prach a písek z krajnice mezi řemen a řemenici. Stroji se to moc nelíbí, ale účel byl splněn. Rozpatlaná mastnota ztuhla a jde obstojně po kousku šroubovákem seškrábat. Natáhl jsem řemen na maximum a znova do protisvahu. Zdálo se být vyhráno, pouze však do té doby, než se nový spoj po zkrácení utrhl. Nadávám jak dlaždič. Opustil jsem tedy systém osmi dírek a spárováním sponek razil do řemenu pouze dírek pět. Byl tak celistvější a ve spoji mnohem pevnější.

S vypětím všech sil byl kilometr dlouhý kopec takřka zdolán, posledních sto metrů musím dotlačit - rozjet se v kopci nešlo. Silnice k Vejprtům na náhorní plošinu, plnou větrníků, ještě několikrát táhle stoupá, pak do města padá strmě dolů. Oběd v cukrárně bodnul a pak hurá příjemně zvlněnou krajinou ke Klínovci. Říká se, že kdo maže ten jede, ale ono je to dvousečné. Jelikož nevím, zda nejsou už hlavní ložiska suchá, raději z ruční pumpičky za jízdy dvakrát přimáznu. Přebytečný olej však musí ven a tak vše, co se nachází za polovinou válce, včetně vnitřní strany řemenu, je brzo řádně zasviněný.

Rutinně, už s motorem v chodu, za použití nože seškrabuji z řemenu posypem ztuhlé mastnoty. Vrchol Klínovce ve výšce 1244 m n. m. padl až po třetí zteči. Půl hodiny plkám s turisty, převážně zahraničními, a poté sjíždím k pumpě na Boží Dar. Vyhrabat z batohu kornoutek na benzín, dolít půl litru oleje a v krásném slunečném dni (už 30°C) zakrátko prdlám náhorní plošinou zaplavenou turisty na Rýžovnu. Podle mapy vede silnička na Potůčky, uhýbám a sjíždím do nádherného údolí s potokem Černá, které prosto turistů je v úseku osmi kilometrů zmenšeninou Vydry. Sedím na kamenech, nohy ve vodě a vstřebávám žár sluníčka. Nádhera! Všichni mi můžou být ukradeni...

V hraničních Potůčkách opět číhají asiati, raději po hlavní směr Pernink a honem odbočit strmou lesní okreskou na Nové Hamry a 10 km vzdálené Jelení. Stále mírným stoupáním, do vysoko položené bohem zapomenuté krajiny, provoněné přerostlou travou, sem tam osamoceným stavením a již nižšími smrkovými porosty. Ve všudypřítomném podvečerním klidu si s Javůrkovým „blaf blaf blaf“ připadám jako faktor vracející se počátkem dvacátého století z objížďky domů, někam do jedné z oněch zapadlých chaloupek.

Po dvaceti kilometrech lesem začne za Bublavou cesta klesat k hudebními nástroji proslavenému městu Kraslice. Příjezdová ulice je plná původních domečků ještě z období sudet, a tak každé dva kilometry zastavuji a mačkám spoušť fotoaparátu. Na hlavní křižovatce se suverénně dávám vpravo a vzápětí vjíždím do Německa! Bez značky, kterou po upadnutí vezu v batohu, bez světel (baterky došly) a se zavolejovaným zadkem na fleku před nezvykle oděným policistou otáčím a prchám k nám. U benzínky doplňuji nádrž a vyrážím podle mapy směr Krásná - Zátiší - Počátky. Krásná vpravo a vzhůru do nebes; dojíždím na pokraji sil a ulehám v příkopu. Po chvíli na mě volá z okna chlápek, zda něco nepotřebuji. Já že ne, jedu na Zátiší a tady jen odpočívám. „To jste odbočil moc brzy, tady je to slepý, na Krásnou dole po stech metrech.“

     

Stejné stoupání mě přes pahorek s množstvím „pasoucích se“ čápů přeneslo k městečku Luby. V hospodě plné fanoušků fotbalového mistrovství jsem dostal postel na sedmilůžáku za 150 Kč a Javůrek se usadil ve skladišti s cibulí a bramborama. Knedlo vepřo zelo, dvě piva, pokec s dřevorubci o jejich pérácích a příjemně znaven se poroučím na pokoj. Obligátně si jdu dát koupel. Žádný samostatný sprcháček, ale společná koupelna s litinovou vanou, pračkou, ždímačkou a šňůrama na prádlo. Ale přeci! Jak sem vlezu, koukám, že mi někdo napustil vanu krásně teplounkou vodou. Hup do ní a už se mydlím. Vtom přilítne nějaká ženská ve spodním prádle a v úžasu zírá, kdože se to ráchá v její koupeli. Rozpačitě krčím rameny, snad si nemyslí, že dobrovolně opustím takovou rozkoš! Zalejzám pod prošívanou deku těžkou jak pytel cementu; včera mi pod larisou byla zima, dneska je to paráda.