Libor
Marčík

Den sedmý

11. července 2010, ujeto 115 km

Ráno vyjíždím s vyhlídkou, že 50 km kolem Lipna budu muset absolvovat po nudný silnici I. třídy, navíc v nelibém prostředí holandských ubytovacích maxikomplexů rozesetých na této straně jezera. Domorodci se různí v možnosti projet až do Vyššího Brodu podél rakouské hranice. Jedni tvrdí, že cíp jezera zasahuje do Rakouska, druzí, že v parku jsou za průjezd motorových vozidel řádné pokuty. Jedu tedy co to jde vpravo, míjím přívoz Bližší Lhotu a stoupám do kopců. Zatím nic. Potkávám skupinky „starocyklistů“ (60 - 70 let) a zastavuji na snídani u novodobého srubu s občerstvením. Klábosím s majitelem, který mě směle posílá podél hranice. „To víte, policajti vzdali marný boj s rybáři, kteří jim značky vždy druhý den ukradli. Takže zákaz by tu byl, ale značky ne.“

První ze skupinek cyklistů doráží a přichází ke mně korpulentní, jak vyšlo najevo, vedoucí anglického „mužstva“. Neskrývá obdiv nad starým strojem. Během deseti minut dojeli zbylí angláni a bylo zřejmé, že jejich vztah ke starým věcem je trochu jinde než u nás. Trasa, vedoucí až na Horu Svatého Tomáše je určena pro cyklisty, v závěrečné fázi stoupání především pro velmi zdatné! Nově vyasfaltovaný dvoumetrový pás je snad kilometrová přímka zařízlá do svahu, který samozřejmě nemohu najednou zdolat. Udržet frekvenci třech obrátek pedálů za sekundu s tím, že převalující se otáčky motoru nesmí klesnout pod únosnou mez, by zvládl jen zkušený cyklista parametrů mistra Zimovčáka. Já určitě ne! Do tempa mě při rozjezdu ve stoupání uvedli dva zdatní turisté.

Na vrcholu je kostelík Svatý Tomáš a zřícenina Vítkův Hrádek, které jsou přívozem od Frymburku hojně navštěvovány automobilisty. Po dvou kilometrech sjezdu konečně odbočuji do zapomenutého koutu na Pasečnou a Spáleniště, kam se nevydávají už ani cyklisté. Tady zákazové značky jsou, ale nijak je neřeším. Podle mapy by tu u rakouských hranic měla být obec Dobřín, není po ní ani památky, stejně tak po silnici, kterou jsem si vymyslel, abych nemusel po severních jedničkách. Na Mníchovice tedy nejprve polňačkou. Dojel jsem opět co síly stačily a raději dotahuji řemen. Cesta není tak hrozná, místy sypaná, místy asfalt, krásná rozmanitá krajina, opět prostá vesniček. Stoupání jsou tu však řádná, to největší se pokouším zúhlovat. Spouštím svislici pomocí popruhu z foťáku a přepočítávám úhel na procenta - 25 %!

Od Brodu jedu kousek ke hranici silným provozem a ve Studánce odbočuji na Dolní Drkolnou. Pařák jak v tropech, dobrých 35°C! Zastavuji na můstku, zahazuji všechny svršky a „žbluňk“ do tůně. Vzpomenu-li, jak při dávných rodinných dovolených, např. ve Španělsku, bývalo normální, že jsem se v moři pro zimomřivost někdy ani nesmočil, tak zde to byla paráda. Koukám, že toho dne jistě první projíždějící auto na můstku dokonce zastavilo, když jsem mu z vody zamával tak odfrčelo.

Do Dolního Dvořiště musím kousek po státovce. U pumpy doplňuji kornoutkem 4 l a podle zvuku čerpadla mám za to, že jsem jim tím maličkým průtokem odepsal stojan. Dvořiště je pěkný městečko, udělal dobře Zdeněk Pašek, odborník na böhmerlandy, který sem před lety přesídlil z Mostu. Zdržel jsem se u něj až do pěti a pokračuji směrem k obci U svatého Kamene s kostelíkem na kopci, u kterého se zachovalo mnoho kapliček lemujících křížovou cestu. Dále na Tichou a Malonty do Novohradských Hor. Pohorská Ves je příhodná názvu, pak je to Starými Hutěmi a Hojnou Vodou přes Šejby pěkně z kopečka. Javůrek má nejraději rovinu, nepohrdne stoupáním do 6 %, při klesání by se rád rozjel, ale bez spojky žene řemen motor moc do otáček, což znamená soustavně tahat dekompresor či brdu.

Budu se asi zase opakovat, když použiji výraz „malebné pohoří“, ale je to tak. Vedou zde docela kvalitní silničky. Smíšené lesy, značně ostrohů (lesíků v prostřed polí) a husté březoví jsou s večerními dlouhými stíny balzám pro smysly. Končím dnes ve velmi hezkém městečku se zámkem Nové Hrady. Ve sklepení radnice nacházím vedle dobré krmi a píva i chládek.

Den osmý

12. července 2010, ujeto 221 km

Ráno vyrážím už po osmé, bez snídaně, státovkou na České Velenice. U pumpy beru pouze litr oleje, předpokládám, že včerejší plná stačí a pokračuji se někam najíst. Na stojánek stavím Röslera za Halámkama; bohužel, kuchaři se ještě nechce, tak za bonus 50 Kč mi vajíčka udělal pingl.

Pokračuji až k rakouské hranici, pak silnicí vlevo, dnes pouze pro cyklisty. Parádní asfaltka lesem, zhruba 2 km přímka, záhyb a znova přímka. Vyjíždím u Rapšachu a mířím do Chlumu. Blafeme rybníkářskou oblastí na Mirochov až do Lásenice, kde si dávám kolu a informuji muzeum v Horní Radouni, aby dali na plotnu. Tuto zajížďku nad plán, do krásného muzea motocyklů a „Hujerského“ harampádí, nemohu vynechat. Jak jsem za celou cestu nepotkal policajta, tak v Jindřichově Hradci měřili, vybírali, hlídkovali, předjížděli... My s espézetkou v batohu, bez světel a celí zavolejovaní bychom byli dobrou kořistí.

Přichází řada Radouní: Dolní, Kostelní, Okrouhlá a konečně Horní, výškově nade všemi, takže jsem si pořádně zasportoval. Uvítání připravila celá početná rodina. Pár přátelských rad od taťky a mamky „Hujerovic“ a honem juknout na nové muzeálních přírůstky. Zasekli jsme před mapou, u které ze záhadného důvodu chybělo potřebné ukazovátko. „Mamko, skoč mu pro něco do regálů!“ Za pomoci trojhranného pilníku byla křížem krážem rozplánována celá zbývající trasa. O tom, jak silný zážitek to zanechalo, nechám raději vyprávět samotného „správce“, ze kterého měli oči na vrch hlavy i komisaři při sčítání nekonečného počtu sachsových agregátů do Guinesovy knihy rekordů:

„Každá doba má své hrdiny a objevitele. V té dnešní uspěchané, kde vládne elektronika a vše se řeší na počítačích, je takřka nemožné přijít s něčím novým, navíc jednoduchým a geniálním. Něco, co nepotřebuje servis a k provozu žádné palivo, ani tužkové baterky, a přesto bezproblémově funguje, bývá označováno za zázrak. Souhra náhod a česká vynalézavost jsou zárodkem geniálních objevů, na než si lidstvo začíná teprve zvykat. Snad právě proto se brzy budeme všichni setkávat s novou měrnou jednotkou určenou pro vzdálenosti. Veličina nazývá se „PILNÍK“. Poprvé byla použita 12. 7. 2010 v 13.05 hod. panem Marčíkem k naplánování další cesty kolem naší krásné vlasti. Za pomoci nástěnné mapy ČR z roku 1946 přijde se na to, že: jeden PILNÍK je vzdálenost ujetá za jeden den po okresních cestách na motocyklu Rösler a Jauernig. Samozřejmě, nová jednotka je proměnná, záleží totiž na terénu, povětrnostních podmínkách, fyzické zdatnosti jezdce a vůbec... Přesto za pomoci složitého vzorce a jednoduchého výpočtu nám vychází, že jeden PILNÍK je podle zastaralých jednotek cca 23 cm. Což na mapě v měřítku 1:400 000, s drobnou zajížďkou a malou nepřesností, představuje vzdálenost 146,823 km přesně. Přičemž je důležitá délka pilníku, méně už záleží na měřítku mapy. Jako podjednotka nové veličiny jest stanovena jedna rukojeť, což bývá obvykle proměnná část pilníku, nahrazující vzdálenost odcamcať pocamcať.

... Už delší dobu hledám slova, jak popsat dnešní zážitek z návštěvy. Ve stručnosti asi takto: přijel, postavil záhadně láhev od piva na kulatou hranu stolu, naplánoval cestu přes Moravu a odjel. Prostě mužík na motorovém kole je stále na cestě, a tak, jestliže jej někdo potkáte, nezapomeňte mávat, mávat, mávat...

Vybaven lízátky na cestu a pro každý případ patnácti táci do kapsy vyrážím zpět na cestu. U Horní Pěny Javůrek pokuckává. Nedivím se... V tom vedru, hnán snahou dostat se brzy na trasu, za něj beru až mám strach. Raději zastavuji na limču, aby trochu vychladl - zrovna u autoservisu! Když mám v plánu odjet, vyvalí se deset chlapů, prý chtějí vidět nevídané. Varuju je, že stroj pokuckával, tak ať si nedělají velké naděje. Snažím se nacupovat - a ono furt nic. Nevěřil bych, že jsem z Dvořiště vyjel celou nádrž, ale teď už aspoň vím, že sedm litrů stačí na 180 km.

Dostávám tři deci a uháním zpět k pumpě do Jindřichova Hradce. Tam banda Harleystů dostává školení, co že to je dálková jízda. Na otázku, zda nemají náhodou sebou párátko, shýbá se jedna krasavice do torny. K jejich úžasu klacík nekončí mezi zuby, ale v odvzdušňovacím otvoru víčka nádrže (při plné jím totiž tryská benzin ven). „Pomalý záklon, rychlý předklon“ a dáváme Hradci vale. Když pak znova míjím autoservis zatroubím a pokynu.

Za Ardolcem je v lesích labyrint neznačených asfaltek. Nakonec se mi podařilo vyjet na Staré město, což je velmi pěkná obec. Krásné slavonické dlážděné náměstí se starodávnými domy jedu jednou dokola nanečisto, dobré místo na focení vybírám až napodruhé. Protože jediná cesta podél hranic je v mapě značená jako žlutá (hlavní), nejsou z ní další odbočky a kličky, tak kilometry rychle ubíhájí. Za Rančířovem oznamuje cedule „hranice Moravy“, okres Znojmo, volám „jupí!“ a poklepávám Javůrka po hřívě. Zastavuji a fotím jihomoravský rovný horizont s lány obilovin. Nezapře se zde duch svatý, na každém rohu zděná svatyně, které střídají betonová vojenská opevnění z II. světové války.

Za Vratětínem předjíždíme cyklistku, která má v elegantním závěsném vozíku hafana. Držím se raději při levé krajnici, protože pejskovi se očividně stroj nezamlouvá. Zastavuji kus vepředu a líčím na ně fotoaparát. Blbej pes, teď si nás ani nevšiml! Šatov, Podmyče, najednou v nekonečné rovině zlom a serpentinami do propasti. Dekompresor a brzda na doraz, je to jen taktak! Po přejetí můstku přes Dyji stejné v bleděmodrém vzhůru, ale zvládáme to. Už vím, že nemá cenu ve vedrech namáhat řemen více jak 1,5 HP. Dám třetinu plynu a 0,5 HP musím držet svaly v režimu otáček motoru, nebo se na to vybodnout a raději zastavit. Dostane-li Javůrek za uši na plný plyn, řemen zátah nepřenese, klouzáním se zničí „naťapkaný“ povrch a celé je to v háji. No, člověk se furt učí...

A jsme zas v obilných polích, jako by propasti nebylo, jen sem tam nějaký rybník. Zde bych věřil pohádkám, že je možné ho odšpuntováním vypustit. Stejné se opakuje v mnohem působivějším prostředí města a impozantního zámku Vranova nad Dyjí - kouzelné! Sice jsem zastavoval a fotil každou chvíli, avšak laikovi se takovou atmosféru nepodaří zachytit. Tři sta metrů převýšení dolů a nahoru! A opět, jako by nic, nudná rovina. Nu, úplně nudná ne, protože v Lesné je pěkné motocyklové muzeum. Normální člověk by jel na Znojmo po hlavní, jsou však tací, které touha po poznání táhne doprava. A je to tam opravdu hezčí!

Zastavuji u prvního znojemského hotelu. Recepční chce nehorázných 1400 Kč a navíc mě „kráva“ honí s Javůrkem třikrát kolem hotelu do garáží, o kterých ani neví, že jsou pronajaty u sousedů, navíc přes ulici! Špinavej a smradlavej jak funebrák budím u osazenstva značné pohoršení (mezi jinými i u bývalého ministra zdravotnictví Macka, který je celý v bílém). Neskutečné, kolik toho po studené krásné sprše dokáže člověk sežrat a vypít.

Den devátý

13. července, ujeto 208 km, výheň a krize

Od hotelu sjíždím kousek k řece, kde má ze staré vodárny krásné muzeum Honza Drozd. Otevírá v 9.00, jsem tam v půl, tak se hlásím telefonem. Hned jsme si padli do oka a po dvou hodinách se mi těžko odjíždělo. Havraníky, Dyjákovičky a u pidiobce Hnízdo cedule s hlavní vpravo. Koukám do mapy, z této obce už přece nic nevede. Pro zajímavost tam odbočuji. Po dvou stech metrech končím před kravínem! Vracím se tedy na vedlejší, směr Strachotice a Jaroslavice. U Hrádku slyším telefon, Karel Kupka sděluje, že náhradní řemen pro severské velehory dorazil, a že mě ho u Hrušovan předá. Byl jsem trochu napřed, ptali se v zahradní restauraci, zda tudy náhodou nejel podivín na pekelném stroji. Hlásili, že jel a dohonit ho bude náročné. Cestou jsme v Mikulově míjeli měřící poliše; drže iniciativu, pozdravil jsem je houkačkou raději dříve, než případně stačili vytasit stopku.

S Karlem a Honzou Křemečkem na skútrech a Markem Odehnalem s kejvačkou zajíždíme na společný oběd. Skútristé pokračují dál na jih, Marek mě doprovází přes Valtice, Břeclav až na konec Lanžhotu. Hrozná palba! Abych jawičku moc nezdržoval, držel jsem po rozpálených otevřených obilných pláních, ve čtyřiceti ve stínu, dobrých 45 km/hod, až Javůrek sténal. Přes vinný kraj obcí Kostice a Tvrdonice jsem zvolnil a v Moravské Nové Vsi si opět u Vietnamců dal ovocnou bombu v podobě čtvrtky melouna a půl kila hroznového vína.

V Hodoníně dotankovávám, včetně už pátého litru oleje. Razím heslo raději víc než míň, přesto se někdy stane, že člověk zapomene a pumpne třeba i po 10 km. Do Strážnice jedeme s Javůrkem po silnici I. třídy krajnicí. Před námi konečně bouřkové mraky, stáčím to přímo do nich na Radějov a Kněždub, kde nás třikrát předjíždí páreček v otevřeném bavoráku. Už bylo rovin dost, kopečky opět přicházejí vhod. Mokrá silnice je vlahá a motorce prospívá. V Tasově zahybám na Kuželov a Velkou nad Veličkou. Na Suchovských mlýnech je z potoka po buřině mohutná řeka, stoupání je už řádné, šlapáním se opět krásně vysiluji. Za vrcholem se otvírá nádherné panorama Bílých Karpat. Na odvrácené straně kopce ani kapka. Volám ženě co a jak, je 20.30, hlásím, že se za chvíli ubytuji v nedalekém Strání.

Chyba lávky! Táhlé přímé tříkilometrové stoupání už řemen odmítá brát a pouhé dopnutí bez zkrácení nestačí. Rozbaluji se západem slunce vercajk a celkem hbitě provádím standardní operace. Až ejhle! Jak rvu sikama spojovací pružinky do dírek řemenu, něco se zvrtne a je průser! Vidím že mám rudý palec, nic necítím, ale na silnici leží „něčí“ celý nehet. Tak tohle nedopadne dobře, řemen nespojen, prst zmrzačen, lékárna nikde, slunce zapadá a visím uprostřed kopce. Napadá mě, že zde je konečná… Kupodivu, amputace proběhla bezbolestně. Po roztrhání nového trika od Vietnamců a s omotanou rukou se dala práce dokončit. Teď kam vyrazit - zpět do malého Slavkova, s nejistotou získání noclehu, nebo osm kilometrů kupředu do většího Strání. Volím druhou variantu a cestou skoro potmě míjím policejní auto. Nocleh nakonec poskytla turistická ubytovna, kde jsem se jednou rukou celý vydrhnul. Teď v tom trochu cuká, doufám, že dvě piva pomůžou.