V Lendu odbočujeme na Dienten am Hochkönig. A zde je to to pravé ořechové, levá, pravá, kravky, kozy, drobná osídlení bez přehnané výzdoby, posekané louky a 15 km stále do kopce. Najednou zkoprníme, nad hlavou kostel na návrší a za ním se tyčící holá skaliska, užíváme si to. 14% stoupání je pro nás zatím nejpříkřejší, a tak nohy dostávají co proto. Následné klesání se sklonem 15 % nás však zaskočilo, koukám, že se mi při zařazené dvojce začíná Petr nějak podezřele rychle vzdalovat. Nebýt dřevorubeckého odstavného placu, rozmázl by se Hošťa v některé z následujících zatáček. Už z dálky vidím kouř ze zadní pásové brzdičky, ocelová dráha je už jen modrá a i bavor nelibě zavání. Do Mühlbachu dojíždíme pomalu setrvačností. Ostrý kalup se však nelíbil Javůrkovi a nechce naskočit. Měníme svíci, vypouštíme karbec, nic. Tak důkladněji. Zjišťujeme, že magneto nedává jiskru, což řešíme přestavením ošoupaného kladívka. Motor občas blafne, ale není to ono. Hezkou chvilku trvalo, než nám došlo, že se rozešel i předstih. Posouváme tedy řetízek náhonu o zub a je vyhráno.
Stavíme v muzeu vojenské techniky a pak sjíždíme, mně již dobře známou, serpentinou do Bischofshofenu. Po 5 km uhýbáme po Salzburger Dolomitenstrasse do pohoří Dachstaingruppe. Javor se rozjel do nevídaného tempa. Do kopce rychleji jak z něj. Vlevo příkrá skaliska, vpravo horská říčka. Zalehnutej jak vojín pod kulometnou palbou, v ostrých zákrutách se zdviženým sidecarovým kolem, tu Hošťálka, ve kterém chytly saze, marně stíhám. Zarážíme v Hüttau proti hřbitůvku a v apartmá si prvně vaříme. Dvě plechovky fazolek ohříváme na plotýnce, hermelíny, bochník chleba a basa plechovkovejch piv jde k duhu. Obligátně sprška a po deváté blaženě ulehám. V tom mě zařízne křeč do levé nohy. Po vyšponování nezahálí ani pravá, a tak se mi parťák posmívá. To máš za to, nic není zadarmo, kdybys dal menší řemeničku, mohli jsme se kochat bez šlapání. A to mě navíc v noci budil nehorázným chrápáním.
Po osmé ráno vynášíme Javůrka z předsíňky po schodech na vzduch a když už tu řemeničku vezu, tak proč ji nezkusit. Nacvičenými pohyby, s bravurou leteckého mechanika, provádím pomocí přípravků řadu speciálních operací (složení a vložení dělené řemeničky, demontáž a montáž náhonu magneta, přesunutí kola, prodloužení řetězu, nastavení táhla brzdy, vyštelování napínáku). Myjeme si ruce v požární stanici a vypraveni na cestu odhodlaně šlapeme do pedálů – marně. Motor odmítá naskočit, po běžných operacích zjišťujeme, že magnet nedává proud. Kladívko je v pořádku a tak odnímáme izolační vývod a zkoušíme uhlík propojit napřímo přes šroubovák na svíčku. Dává!, a tak pertinax letí do lesa. Kdo je připraven, není zaskočen. Sahám do torny a vyndávám pro tento „očekávaný“ případ nahrubo soustružený kus silonu a jiskra je na světě. Vyjíždíme po desáté hodině. Rychlost díky menší řemenici klesla o 15 % na 35 km/h, úměrně však vzrostl tah do kopců.
Cesta k Halštatskému jezeru vede rezervací a k městu projíždíme uzounkým dvoukilometrovým tunelem tesaným ve skalním masivu. Hallstatt je přeplněn turisty, převážně Asiaty, a v zahradní restauraci plný vos, čehož jsme byli podvakrát přímými svědky. Nikam nespěcháme, tak jezero objíždíme z jihu a vydáváme se údolím říčky Traun. Po stoupáníčku 14 % chladneme, zastavuje u nás motorkář a s úsměvem ukazuje na v dáli zářící značku – v úseku 500 m stoupání 23 % !!!
Petr kouká do mapy, zda se to nedá objet, já si libuji, že to je to pravé ořechové. Beru plnej a šlapu jak o život. Petr kroutil hlavou a vysekl poklonu mně i stroji, když se nevěřícně s bavorem na jedničku vyškrábal nahoru. V krásném mezi skalami zaříznutém městě Bad Aussee si pak obdobný krpálek i sám prubnul.