Salzburg - Kaprun - Grossglockner
Výpadovka na Hallein nás v drobném mžení zavádí do hor. Občas si ve strmých svazích musíme stroje pro vyčerpání sil vyměnit. Řemen v maximálním zatížení standardně klouže. Pozitivní aspoň je, že motor ve vlhku při maximálním zatížení neslábne. Petr testuje průjezdnost tunelů a cesta rychle ubíhá. U Bischofshofenu jsem se náhle ztratil z dohledu. Nestačilo zařvání „jedeš blbě“, na které jsem vždy hbitě reagoval prudkým obratem. Pár semaforů nás oddělilo natolik, že (přes stoupání si na špičky ve stupačkách) jsme se půl hodiny neviděli. „Zastavuj v kopci, když ti to zrovna tak dobře šlape!“ Přestože za sebou nikoho nevidím, šlapu tedy usilovně serpentinama do masivního krpálu v domnění, že mě musí bavor někdy dojet. V tom lup a jsem bez řemenu. Prdnul vinou vlhka stejně jako první. Opírám Javora o svodidla a vyčkávám. Každou chvíli slyším charakteristické bublání, ale vždy v zápětí v dáli mizí. Říkám si, já jsem tady dobře, asi bloudí, no počkám. Vono né, nakonec sjíždím celý dlouhý kopec setrvačností až do města ke kruháku, kde bude muset chtě nechtě někdy nasranej Hošťa opět projet. Vzal to docela sportovně, na oplátku jsem mu na Javůrka už nedal standardní kožený řemen „pro sportovce“, ale anglický speciál (říkám mu mikimauz). Má silonovou vložkou potaženou oboustranně koženým plátem, ten se nikdy nevytáhne!
Najednou k nám přistoupí člověk, řka: „Nazdar hoši, co tady děláte?“ Po krátké debatě se Petr k ohromnému úžasu dozví, že pán je synem známého cestovatele, který s partou na pionýrech projel v 60. letech pouští Sinaj a má doma po tátovi hromadu fotodokumentace.
Posledních 50 km do Kaprunu vedlo hlubokými soutěskami s vrcholky hor utopenými v mracích. Silnice byly mnohdy čtyřproudé se silným provozem, značně nebezpečné především v dlouhých tunelech. Díky Bohu, že jsme v Bischofshofenu přetrhli řemen. Mikimauz neklouzal, nenatahoval se, a až domů na něj nebylo nutno sáhnout! Ubralo to však na romantice. Maximální čtyřicítka, nikdo netroubil, ani zoufale nepředjížděl. Byli jsme na místě přesně v pět. Kluci (Profesor Pavel Pafko, Honza Králík a Standa Cink) dorazili později, asi jim to nejelo takovým kvapíkem jako nám. Večer byl završen v krčmě při krmi a pivku.
Ráno se u penzionu řadíme k odjezdu. Závidím Standovi jeho krásný dobový oblečení, přestože mu na střešním nosiči vezli z Prahy rovněž velociped, uvolil se k focení a usedl do sidecaru. Než vystoupáme 18 km k výchozí bráně grossgloknerské silnice, zdoláváme natřikrát jedno táhlé 12% stoupání. Proto záložní klíňák a dokonce i menší řemenička zůstávají zatím v batohu. Platíme 25 Euro a jdeme na to. Někdy po 500, jindy po 700 metrech odstavujeme, chladíme motor, masírujeme lýtka a pravidelně se s Petrem střídáme. Sníh už přede dvěma dny sešel, tak je tu s občas vykouknuvším sluníčkem opravdu krásně. Zpočátku Honzovi na kole stačíme a několikrát se vzájemně předjíždíme, nadupanej profesor nám však ujíždí. Odpočívadel je plno, a když ne, tak bavor zatarasí cestu a s přistrčením se dá rozjet i ve stoupání. I v neděli je na krpálku značný provoz, motorkáři testují akceleraci a osádky otevřených kabrioletů šedesátých let svižně kroutí serpentinami.
Po třech hodinách dorážíme šťastni na vrchol, cyklisti na moderních kolech už jsou dávno po obědě. Plácáme si všichni vzájemně pravicemi a plni emocí se rovněž cpeme vídeňským řízkem. Sedíme v restauraci se stylovým vybavením, Králík má za hlavou naježenou lišku, Hošťovi málem sere slepice za krk, Pafko se marně snaží přepočítat výkon svalů na kW. Společné foto a rozloučení, oni spěchají do Prahy, zatímco nám s Petrem teprve teď začíná klidná turistická dovolená. 16 km z kopce brzdíme motorem se zavřeným plynem v pohodě. Na úpatí údolí s třetí odpolední svačíme a plánujeme další cesty. Sluníčko už jednou provždy zvítězilo, tak trasa vedlejšími silničkami za krásami Alp je nabíledni.
