Libor
Marčík

Den čtrnáctý

18. července 2010, ujeto 0 km, odpočinkové válení, déšť

Pondělí: pršelo celou noc a celé dopoledne, tak blaženě vyspávám a regeneruju. S vypůjčeným deštníkem jdu v poledne do pohodové rodinné hospůdky na řízek s knedlíkem a zelím, místní specialitu. Peru uzený kaťata a odpoledne zase pospávám. Palec už je zhojený, žádný převazování. Z domova přichází SMS, že bude ještě chvíli pršet. Nechávám cestu na zítřek a válím se.

Možná by bylo dobré se na tomto místě trochu zmínit o stroji. Firma Rösler & Jauernig, sídlící v Ústí nad Labem, se koncem devatenáctého století zabývala výrobou jízdních kol. První prototyp motocyklu vznikl v roce 1903. Vlastní, ve světě do té doby nepoužitá konstrukce měla odpružení obou kol! Jednoválcový čtyřdobý motor se samočinným sacím ventilem firma kupovala od renomovaných výrobců. První model měl ještě bateriové zapalování. Na Vídeňském autosalonu roku 1904 byl k vidění starší typ modernizovaný magnetkou Bosch a výkonnější novinka (náš Javůrek) 2 2/3 HP s motorem 330 kubických centimetrů od švýcarské firmy Zedel, s oběma ventily mechanicky řízenými.

Poslední provedení odpruženého motocyklu s podstatně prodlouženým rámem přišlo na trh v roce 1905. Ještě další dva roky firma zkoušela uspět s jednoválci i dvouválci ve standardním neodpruženém provedení. Poté byla výroba motocyklů ukončena. Celková produkce se mohla pohybovat okolo dvou set vyrobených strojů.

První součástkou na Javůrka, kterou se mi v roce 1995 podařilo získat, byl firemní štítek z krku řízení. Když jsem objevil nádrž z roku 1904 v neuvěřitelně zachovalém stavu, včetně nápisů a linek, bylo rozhodnuto. Po Evropě jsem rozhodil sítě na švýcarský motor Zedel, montovaný do motocyklů R&J. Po pěti letech se našel v Hamburku, magnetka ležela v Remeši na burze, stejně jako trumpeta a nějaký ty páčky. Součásti bicyklového provedení montované na motocykly té doby, jako sedlo, nába, hefty, šlapky a různé drobnosti poskytli znalci nejstarších jízdních kol. Motocyklová pumpička na olej, zadní brzda a karburátor mi ležely na půdě. Ráfky a falcové pláště zaslala mnichovská firma. Byla toho pěkná hromada, přesto rám bylo nutné vyrobit.

Vzhledem k tomu, že byl tento motocykl pro svou exkluzivitu detailně popsán v dobových časopisech, dochovala se řada detailů pérovacích systémů. V archivech pak i kompletní výkresy stroje. Díky přátelům má Javůrek také originální stařičký technický průkaz. Po sto letech opět motocykl Rösler & Jauernig zavrčel a k dnešnímu dni má najeto 3000 krásných kilometrů.

Den patnáctý

19. července 2010, ujeto 168 km

Včera hlásili na ráno polojasno, tady v půl osmé je zataženo a dvanáct stupňů. Snad nesprchne... Natahuji raději dvě trika a pouštím se z kopce na Nové Město. S první odbočkou doprava začnu stoupat do kopečků na Borovou. V obci Česká Čermná to v zatáčce pěkně klopím a najednou „cink cink“, podezřelý zvuk. Nic se však neděje. Pak se silnice prudce láme z kopce, chci přibrzdit - a jejda! Páka plandá jak prádlo na šňůře. Tahám dekompresor a hned podrážkama na asfalt. V rozkroku mě to trochu natáhlo, ale na 30 m jsem stál. Ovládání brzdy postrádalo čep (od páky ke kolu je jich devět!). Říkám si, že se vrátím a pokusím se ho najít. Naštvaně do kopce tvrdě zaberu do pedálu a „lup“! Osička šlapky praskla a o zbytek jsem si roztrhl lýtko. Průser na druhou! Jak je vidět, denní odpočinek stroji jednoznačně nesvědčil.

Tlačím zmrzačený stroj tři sta metrů zpět, čípek leží přesně tam, co jsem ho slyšel cinknout. Do Náchoda je to z kopce deset kilometrů, takže se šlapkou si starosti nedělám. Marně dvakrát z mírného kopečku roztlačuji. Motor chce přeci jen trošku rychlejší šťouch, karburace je vyladěná dvěma páčkami na jeden režim, se kterým není záhodno zbytečně hýbat. Zneužívám nebohého kolemjdoucího. Sice tlačí, ale jen tak, že se motor převalí. Po dvaceti metrech to chce vzdát, ale ještě, už zřejmě znechuceně, nás přistrčí: „pluf bluf blaf blaf“ - a je to! Jednou nohou blembaje mířím k okresnímu městu, kterým bych stejně projížděl. Ptám se na cykloservis a naštěstí není zas tak daleko. Nádhera - dvě stě kol, regály součástí a mechanik s takřka půlmetrovým speciálním klíčem na šlapky. Za chvilku je hotovo, k tomu dostávám ještě 10 cm flastru na lýtko.

Mezi auty to beru prostředkem silnice, na rondelu jsem první a za městem odbočuji na Žďárky. Obec Vysoká Srbská končí padákem, který nebylo možné vyasfaltovat, proto je zde dláždění. Dekompresor, brzda na plno, nohy na zemi, ale i tak vlaju od obrubníku k obrubníku. Projíždím Machov a Bělý a dále krajinou plnou starého roubeného stavení na Polici nad Metují. Na broumovském náměstí jedu kolečko pro žadonící. Okreska se pak spolu s železniční tratí vine oblastí opět hojně obydlenou cikány. Jakmile zastavím u konzumu doplnit do kapes limonády, hned je jich tu celý roj a mají ze mě srandu.

Asfaltéři uzavřeli cestu z Meziměstí na Teplice a ženou nás objížďkou přes Jetřichov. Dnes už poněkolikáté dopínám řemen a toho využil chlápek, který mě v posledních dnech prý už třikrát předjel, aby se konečně pořádně podíval, co že to je za vehikl. Objíždím celé Adršpašsko-teplické skály, zdravím se s hodonínskými slečnami na vandru a přes vysoko položené horské sedlo zdolávám Chvaleč. Trutnov nelze objet, tak aspoň dotankuji a hustím pneu. Výpadovka do Polska je kvalitní a bez provozu, opožděný oběd dávám až o páté v Královci. V tomto cípu je opět silně cítit starosudetské osídlení s množstvím starých i opuštěných budov.

Hornickému městu Žacléř dominuje stupňovitá obří halda a nekonečná kolonie ubikací. Už bych měl zkrátit řemen, stále však stačím došlapávat. Sjíždím na Mladé Buky a vědom si toho, že do Vrchlabí je to už jen po hlavní, přehlížím severnější cestu. Po osmi kilometrech se proto vracím z Javorníku a v krpálu na Janské Lázně už zkracuji. Sešlo se tam několik mladíků, kteří vzájemným obtelefonováním svolali místní kejvačkáře, takže rutinní operaci po chvíli přihlížela pořádná horda pobavených. Napínám na maximum, takže dlouhá desetiprocentní severní stoupání zdoláváme bez příšlapu. Na Vrchlabí jedu po frekventované jedničce přímo proti zapadajícímu slunci a skoro nic nevidím. Aby mě nesrazily auťáky, beru to těsně po krajnici. Hotel za 800 Kč, sprcha, vyprat ponožky a do hospody.

Den šestnáctý

20. července 2010, ujeto 198 km, 30°C ve stínu

Odjezd z Vrchlabí v osm za chladného podmračeného rána. První a poslední okreska v Krkonoších vede na Benecko. Sedm kilometrů řádnýho stoupání (asi 8 %) bere Javůrek, díky včera přepnutému řemenu a chladnému počasí, takřka na plný plyn nečekaně ukrutným tempem s pravidelností stabiláku. Přepnutý řemen využívá více kroutícího momentu a motor i se sraženými otáčkami táhne hezky plynule. Je však na hranici přetržení. Bez přišlápnutí a náznaku ochabnutí vystoupáme o 400 výškových metrů, až nad koncové stožáry posledních lyžařských vleků. S ranními mlhami v údolích pohled opravdu úchvatný. Čeká nás mnoho kiláků z kopce, takže řemen raději zase povoluji, aby hlavní lágr tolik netrpěl. Na Jilemnici do Rokytnice jedu po severnější spojnici, která je svou členitostí a výškovými rozdíly v podstatě jedinou typicky horskou silničkou těchto velehor. Ostatní cesty vedou stále údolími. Rokytnice s mnoha pěknými domy, včetně dřevěnic, má zvláštní atmosféru. Z množství turistů a cyklistů je cítit atmosféra dobrodružství.

Sedm kilometrů k odbočce na Harrachov po jedničce lemované čarami není žádný pošušňání. Stoupání s velkým „S“ na Horní Kořenov přichází vzápětí. Protože se mi ztuhlými údy nechtělo šlapat, s rukou na páčce plynu a nastraženým uchem hlídám prokluz. Na vrcholu však cedule „slepá silnice“. Na mapě je značená, radím se s místními. Ano je tam, ale o pár kilometrů dále bude zákaz vjezdu. Jedu se podívat až k Jizerce. U stánku mi radí, že pokud bych měl v některém z penzionů rezervaci, ještě bych kus mohl. Poslední je „Pešák“, tak jako že se tam jedu „ubytovat“. Za Pešákem však závora s kulatou červenou cedulí s vyobrazením motocyklu! Chráněný krajinný úsek rašeliništěmi je v mírně zvlněné krajině pouhých šest kilometrů. Sundávám řemen a jsem odhodlán ho odšlapat kolmo. Jenže odpor valení sedmdesátikilového stroje na dvoupalcových pláštích je překvapivě velký. Šlapat po rovině zvládnu jen chvilku. Vezu se pouze v klesáních, jinak tlačím. Poslední sráz ke druhé závoře byl milý. Promočený triko přivazuji na batoh a nasazuji řemen.

Sešupem lesem nekonečnými serpentinani na Hejnice, přes hřeben do oblíbených lázní Libverda, kde se nechávám zvěčnit u bílých lvů. Nové Město, už asi páté, je tentokrát pod Smrkem, Jindřichovice, Horní Řasnice. Oblast plná drobných obcí s hrázděnými chalupami v příjemné, jemně zvlněné krajině. Zastavuji u pily, kde burácí stařičký katr. Původně pojízdný, sloužící sovětské armádě ve II. světové válce. Maká dodnes. Přes Bulovku na Habartice, následně hraniční linií na Višňovou a Dětřichov. Pozoruji, že mi dochází palivo. Vracím se na Frýdlant, kde na náměstí s pátou odpolední obědvám. Za státovkou odbočuji po uzounké nové asfaltce nekonečnými alejemi na Dolní Vítkov. „Ejhle“, silnice na Václavice ve stavbě, zákaz. Hrůza, nasypané kamení bez polevy v délce čtyř kilometrů. Z Hrádku na Dolní a Horní Sedlo už opět oba nemůžeme. Přehřátý motor ztratil výkon a ze stehen nebylo co vyždímat. Člověk by nevěřil, jaký to má na organizmus blahodárný vliv.

Za Jablonným vyrážíme vstříc krásným Lužickým horám. Z Heřmanic se vine nekonečná totálně rozbitá cesta do kopců na Krompach se skanzeny dřevěnic. Dolní Světlá končí u hospody křižovatkou bez značení. Doprovázen halasným voláním „zastav!“ jedu vlevo, ale po 200 m v nemožném kopci raději otáčím. Přijde mi zbytečné plýtvat silami v eventuelní slepé. Sjíždím prubnout odbočku vpravo, opět míjím „zastav!“, po pár kilometrech cesta končí. Vracím se tedy k hospodě a už konečně zastavuji, mají co chtěli. Příjemná parta by mě ráda opila a musel jsem odmítat i nocleh. Dávám na jejich varování před stoupáním, dopínám řemen a nechávám motor vychladnout. „Jo, když se zde jezdívají cyklistické závody, tak v tomto krpálu (pro ně nejstrmějším v republice) slézají z kol i zdatní cyklisté!“ Na rumburské výpadovce za ohromného provozu sjíždím na Scheber a ubytovávám se v pěkném penzionu.

Den sedmnáctý

21. července 2010, ujeto 294 km, blaženost, standardní vedro 32°C

Hukot kamionů mě budí v sedm. Nechci v žádném případě spěchat, ale nezavrhuji možnost, dosáhnu-li fabriky v Ústí, vydat se už co nejblíže k domovu. Hned jak je to možné odbočuji na Warnsdorf. Na kraji města jsou nádherné původní domy zámeckého typu s množstvím věžiček a zdobení, kupodivu mnohde opuštěné a zanedbané. Projíždím napříč městem, které ve své době muselo zářit krásou a prosperitou. Na Rumburk vede pouze jednička, kterou beru úprkem. Odbočkou na Filipi a Jiříkov se člověk dostane mezi původní stavby v rozmanitých stylech: obkládané břidlicí, dřevěnice, zámečky. Za Šluknovem je značena ještě silnice na obce Lipovou a Liščí, na Severní Lobendavu to však byl kartografický omyl. Nejseverněji položenou obec ČR jsem musel z východní strany zdolat klasickou polňačkou, na které si Javůrek zavzpomínal na rok 1904. Ani Nová Víska před Poustevnou, ležící v koutu hranic, nezůstala opomenuta. Jak málo člověk zná zapadlá místa republiky!

Město Mikulášovice s mohutnými starými domy a významnou církevní stavbou na náměstí je rozprostřeno v délce šesti kilometrů. Na jeho konci cesta začíná stoupat a řemen už neúnosně klouže. Obracím a v jedné z uliček pod mohutnou stinnou jabloní zastavuji. Jsem tu v žáru odpoledního slunce schován a rozbaluji nářadíčko. Zakrátko, jako většinou, když něco dělám v obcích, je tu hlouček pozorovatelů, starousedlíků. Na obligátní otázku, jakou to má cenu, odpovídám: „Nabízeli mi novou škodovku, ale těch jezdí po silnicích plno, možná jsou i drahý, ale nemají žádnou cenu.“ Moudře přitakávají ...

Po okraji Děčínské vrchoviny cestou ke Krásné Lípě se těším, jak ve městě proslaveném srazy nejdelších motocyklů na světě Čechie-Böhmerland pořídím snímeček u plakety výrobce Albina Liebische. Při vjezdu na náměstí mě zaskočí dav lidí. Říkám si, že fotografování raději nechám na jindy a ženu Javůrka do stoupání z města. Byli to však motorkáři, takže v půli otáčím a se zatroubením vjíždím mezi ně. Nastalo neskutečné běsnění, stovka německých motocyklistů ožila, asi viděli takovýto stroj poprvé! Když pochopili, že mám za sebou 2500 km, hodili do sebe ještě třetí pivo. Dal jsem jim deset minut, „mohutný záklon, rychlý předklon“ a tradá! Dolní Chřibská a Jetřichovice jsou dozajista největšími skanzeny neporušené dobové dřevěné architektury v republice. U Vysoké Lípy silnice šplhá na nějaký vrchol pískovcové skály, či co. Nedá se tam tlačit ani se sundaným řemenem! Nakonec jsem Röslera nahoru přeci jen nějak vyrval. Poslední úsek chci vyjet, prohrabávám si z lesního svahu cestičku, na které bych to po chytnutí zlomil. V jehličí nechce Javůrek na stojánku stát. Pokaždý, když už skoro chytl, padám, a jak jinak, než ze svahu. Pokud nikam nespěcháte, nakonec se dílo vždy podaří.

Údolí ke Hřensku je plné turistů mířících k Pravčické bráně, a také policajtů, kteří naštěstí jen zírali. Cestou na Děčín po exponované silnici se držím raději opět při krajnici. U pumpy mě napadlo, že dám celý stroj trochu do richtiku. Zadek včetně řemenu je skrz na skrz proolejovaný. Před nechápajícím pohledem prodavačky beru dvě pětilitrové destilky a mizím v nejtemnějším koutě. Na obrubníku brousím kudličku a z jedné nádoby dělám vaničku, do druhé, vyprázdněné, čepuji natural. Zatímco si řemen lebedil v palivu, obětoval jsem kraťasy od asiatů, které už stejně nebudu potřebovat, a namočenýma v benzinu zbavil Javůrka nánosu neekologického svinstva. Na hajzlíku po mě zbylo řádně upatlané umyvadlo, ale my vyfešákovaní pokračujeme ku městu.

Ústí je takřka na dohled, myslím, že nás už nějaký kopeček nezaskočí. Podle mapy musím v Děčíně ještě kousíček na Maxičky a pak po hřebenu. Jenže kousíček od Labe na vrchol ve výšce 450 m nad mořem na mapě značí, že je tu jedna vrstevnice vedle druhé. Poslal bych sem ty od hospody z Dolní Světlé, aby změnili názor. Naštěstí byly u domů garáže s výjezdy, využitelné pro startování. Po hřebenovce kolem Děčínského Sněžníku větrám a suším spodní prádlo. Od Petrovic udává autoatlas čtyři šipčičky, nevím proč, když tam vylítneme natotata. Na hřebenu míjíme „krásnou“ ceduli okres Ústí nad Labem. Slastný to pocit sjíždět do Telnice, ze které jsem se nedávno, tamhletou silničkou, vydal na západ a teď se vracím od východu. Opravdu, jako by člověk objel zeměkouli!

Ústím projíždím, nevjímaje okolní mumraj, majestátně ve vzpřímeném posazu. Musím zastavit a kouknout do mapy, kde hledat továrnu. Vtom přistoupí člověk, řka, co že to je, „viděl jsem vás tady před týdnem pádit nahoru.“ „Jo před týdnem, malý omyl, je tomu už 17 dní!“ Instruován vyrážím k tovární budově vytvořit finální snímek. V cikánské čtvrti kupodivu nikdo, pročež se snažím odchytit nějaké auto. Naivně ukazuji na fotoaparát a vůbec mi nedochází, že pasažéři za tímto gestem logicky předpokládali nabídku „výhodné“ koupě. Přeci jsem se dočkal. Dobrý muž venčící obrovského psa se mne nebál, a tak mohu po šesté odpolední slavnostně opustit cíl cesty a zamířit ku Praze.

Beru plný, mažu raději častěji a přemýšlím, kam až s benzinem vystačím. Když v Litoměřicích nepotkávám benzínku, pokračuji s maličkou dušičkou na Roudnici. Předjíždí mě auto s čile gestikulujícím řidičem, kterého zakrátko míjím v zatáčce s foťákem v ruce. Za chvíli znovu. Naposled jej vidím u krajnice telefonovat, ale to už jsem před Roudnicí. Najednou rána a nemám karbidku! Ulítla na zcela rovné asfaltce, patrně prasknutím vyrovnávacích perek. Vracím se a strkám ji chudinku do batohu, škoda vypouklého skla.

Z pumpy na kopci za městem už bylo patrné, že sluníčko na obzoru dlouho nevydrží. Míjím Velvary a Kralupy, kde už musím sundat brýle proti slunci, jinak bych vymet kdejakou díru. S přimhouřenýma očima plných mušek, už skoro za tmy, objíždím přes přilehlé obce Prahu. V půl deváté brzdím u vrat domova a mohutně troubím. Stejně nadšeně jako ženuška mě vítá nedočkavá jezevčice Pegi. Připadá mi to až neskutečné, chorobný optimismus zvítězil nad šíleností a já i stroj jsme se zdrávi vrátili domů. Začíná pršet...

Resumé

Za 17 dnů ujeto 2605 km, prolito 10 l oleje a 104 l benzínu.

Nesouhlasím s tím, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně, já tvrdím, že je to ze sedla koňů dvou.

Libor Marčík