Díl čtvrtý
Den desátý
14. července 2010, ujeto 147 km
Městečko Strání je dlouhé jak Lovosice; na jednom konci ubytovna, na druhém lékárna. Zdravotní středisko nebylo naštěstí daleko, za hodinu v čekárně jsem takřka porozuměl místnímu nářečí, kterým žvatlaly dvě ukecané baculaté důchodkyně. Paleček byl zbaven provizorního zábalu z WC papíru a ošetřili ho něčím na popáleniny. Osobně dávám přednost suchému syrovému penicilinu, který zabrání mokvání a mám za to, že i rychleji hojí.
Březová a Lopeník jsou podhorské obce prosté rovin, tak si to pěkně oba užíváme. Nejužšími silnicemi přes Vyškovec do Rovné, pak na Bzovou a Bojkovice. Pitín, Hostětín a dále to jde rychle po frekventovanějších silnicích do Brumova - Bylnice a na Valašské Klobuky. Před Vsetínem nebylo možné sjet na komunikaci nižšího řádu, jsou tady pouze samé slepé do strání. Údolí Vsetínské Bečvy je v celé své délce takřka souvisle obydlené. Vlevo Javorníky, vpravo Beskydy. Větší sídla, Halenkov, Nový Hrozenkov i Velké Karlovice, se v úseku 23 km stále táhnou do kopce. Na Soláň to už je do krpálu. Nutná pauzička, dopnutí řemenu a prvně Javůrka myji od nánosů mastnoty. Do údolí Rožnovské Bečvy by bylo ideální sundat řemen a uhánět volně jak na bicyklu. Problém je, že přijde-li prudké klesání, Javůrek se těžko ubrzdí i na dekompresor s brzdou na maximum.
Normálně bych údolím Bečvy zamířil ke slovenské hranici, jenže mě Karel Kupka popíchnul: „to by ses mohl zastavit na Radhošti u Radegasta“. Já vůl! Málem jsem tam nechal duši a jako zázrakem je rám celý, neřkuli neprorvaný falcový pláště! Odbočuji tedy vlevo k Radegastu, abych dokázal něco „velkýho“. Autoatlas udává největší krpály čtyřmi šipčičkami, zde jich je sedm! Nepřetržitý 10% stoupání v délce 5 km. Před kopcem dopínám řemen na maximum, nechávám Röslera půl hodinky vychladnout a hurá vzhůru. Na pětkrát, a jsem na Pustevnách. Nástupní sedlo na Radhošť - Zákaz vjezdu!
Málem bych to už vzdal, když jsem uviděl 300 m dlouhou kamenitou stráň posetou nahrbenými turisty, kteří úporně zápasí se svahem. V dáli se rýsuje kaplička a od ní vzhůru ústí úzká asfaltka. V zahrádce bufetu smutním, že snímek s motocyklem u Radegasta asi nebude. Servírka s krásně vymodelovanýma pětkama v otevřeném výstřihu mě hecuje, že to zvládnu, občas prý tam jede i automobil (terénní čtyřkolka!).
Dávám si patřičný rozjezd, abych měl tak čtyřicítku, letím mezi turisty do kamenitého svahu. Strašný; balvany tak velký, že kola jsou střídavě ve vzduchu. Kvůli tomu má motor stále vysoký otáčky, a když přijde pneumatika do styku se zemí, metá kamení na vyděšené turisty. Ani nevím, jakým nadpřirozeným úkazem se trefuji na asfaltovou spásnou cestu, kde za soustavného šlapání mizím v lesíku.
Stojím v polovině stoupání a jsem rád, že stačím popadnout dech, natož abych některým nadšeným pocestným vykládal podrobnosti. Využil jsem je, až když bylo potřeba v kopci nastartovat. Tlačili za mého mohutného šlapání, motor brzy chytil a vítězství bylo naše. Snímeček u „rohatýho“ a „vzhůru“ dolů. V půli kopce to perou nahoru policajti. Dochází mi, že někdo aktivní zřejmě hlásil pomatence s motocyklem ohrožujícího chodce v pěší zóně. Přidávám, na konci každého přímého úseku se ohlížím, zda už mě nedohání. Počítám, že pojedu-li 45 a oni za mnou z vrcholu 90, mohl bych jim dole na hlavní stačit uhnout. Raději jsem Javůrka týral až ke slovenskému pomezí, kde začínal Moravskoslezský kraj a končily pravomoce místní policie.
Den jedenáctý
15. července 2010, ujeto 157 km, horko
K vodní nádrži Šance je pět kilometrů. Objíždím ji zákazem zprava. Domněnka, že pojedu po rovině v úrovni hladiny byl naivní názor, cesta šplhala k nejvýše položeným roubeným chalupám s výhledy na jezero. V Nové Vsi za Ostravicí mířím skrz hory k Pražmu, kde dělám již třetí neplánovanou zajížďku. V zařízlém údolí hory Travný, nad údolím řeky Morávky, jsme s rodiči a sourozenci trávívali od mých osmi let v pronajaté půlce krásné roubenky stovky víkendů. To jsem si nemohl nechat ujít. Na prahu seděl stařík a meditoval. Jeho rodina sem jezdí už 35 let. Bezprostřední posezení stálo zato a pln nostalgie se vracím zpět na trasu.
Projíždím Vyšní a Komorní Lhotu a stoupám na Oldřichovice, Milíkov, pak sjezdem do Jablunkova, nejvýchodnější části cesty, a „zpět k domovu“. Do Třince po jedničce s nejhorším kamionovým provozem se mi nechce, raději uhýbám z obchvatu na město. K mému úžasu po cca 20 km příměstskými lokalitami cikcak jedu zas po silnici s kamiony, která je mi nějaká povědomá. Kurník šopa, vždyť jsem znovu před Třincem! Zastavuji u hospody a dávám dva Radegasty, vývar, karbanátky a speciálně pro mě do velkého kyblíku ovocnou míchanici s jahodama, meruňkama a ananasem. Chválím číšníka, snad majitele, pro kterého je každý zákazník očividným potěšením.
U Českého Těšína slyším cosi povrzávat, zastavuji a poslouchám chod motoru na stojánku. Magnetka to není, fajn. Nakonec zjišťuji, že se zadní kolo vaklá do stran. Dotahuji konusy a prolévám je olejem. Delší dobu mám problém s klikama pedálů. Na straně rozety se uvolňuje a vaklá, ale hlavně, klínek vymačkal do osy jámu a kliky se rozevírají o 30°. Tohle mi už dělá problémy s rozjezdem, takže většinou startuji ze stojánku s motorem v chodu. Už jsem se v tom dost zdokonalil. Zezačátku razantní záklon ohýbal stojánek. Takže dozadu pomalu, vpřed plynule zrychlovat, pravou šlapku v horní poloze a jakmile se dotkne kolo země, tvrdě přišlápnout. Motor zaúpí, řemenice proklouzne a pokud se vše zdaří, což je čím dál tím častější, tak stojí rozjezd méně úsilí. Nejhorší situace nastávají ve městech se semafory a kruháky. Většinou nečekám na zelenou, fronty před rondely beru zleva. Divně čuměl praporečník v zúženém úseku, že nějaký magor jede i přes to, že jeho kolega na druhém konci už pustil Tatru s návěsem. Přece jen jsme se vyhnuli a nebylo nutno startovat!
Za Karvinou se nachází obec Petrovice, ve které jsme přečkali mírnou přepršku a za Dětmarovickou mamutí elektrárnou musíme opět jedničkou až do Bohumína. Zastavuji zkusmo u cedule „Zámečnictví - topenářství“. Klukovi v bílém tričku se s podvečerem očividně do opravy osy nechtělo. Řeku Ostravici je možné přejet až v Ostravě, což znamená, že se k obci Šilhéřovice na polských hranicích musím kus vrátit. Hať lze zdolat jen přes Polsko, tedy asi půl kilometru jedu za hranicí. Nocuji v přepychovém penzionu, ale podkrovní pokojík v tropických dnech není to pravé ořechové.
Den dvanáctý
16. července 2010, ujeto 176 km
Je pátek; vyjíždím, opět v parném slunci, polňačkou na Vřesinu a Pišť. Najednou cedule „Servis jízdních kol“. Je na konci obce a vítá mě celá rodina. Mladý je spíš na nová kola, avšak děda zámečník hned natahuje svářečku. Vyvařujeme vymačkanou osu klik a po vybroušení nové drážky na klínek je Javůrek opět v richtiku. Pohodoví lidé, na zahrádce měli jezírko s ukrutně kvákajícími skokany, byla to příjemně strávená hodinka. Vyrážíme na Chuchelnou, v cípu ještě Rohov, Oldřichov, a po okraji Opavy po frekventované jedničce na Krnov. Zde jsem před lety objevil moc hezké náměstí, bylo záhodno se zde vyfotografovat. Centrum je plný městských strážníků, tak je zdravím. Na náměstí se zákazem vjezdu Röslera raději tlačím. Se zamaštěným strojem i šatstvem si připadám jako člověk z pravěku.
Směrem na Město Albrechtice je šílený provoz, proto velmi vítám, když po pár kilometrech mohu odbočit na souběžnou skrz obce. Mohutné stoupáčky k Piskořovu zdolávám po částech. Východní cíp Zlatohorské vrchoviny je dost zaostalý, kupodivu však hodně navštěvovaný cyklisty odevšad. Několikrát jsem se míjel s Francouzi, kteří nezajížděli až do těch nejzapadlejších hraničních obcí, jako Matějovice či Rylovka, pročež si každých deset kilometrů kyneme pravicí. V žáru odpoledne stavím na posilnění v bujaré zahrádce na baštu.
Po vymetení všech zdevastovaných silniček dochází u Životic na zkracování už řádně změklého a promaštěného řemenu. Ubírám raději celých pět centimetrů. Varován před 12% stoupáním ke Zlatým Horám nechávám stroj raději vychladnout. Za stejným účelem si dávám tři kofoly a ovocný zmrzlinový pohár. Nic platný, gravitace je gravitace, ve třetině nejstrmějšího úseku odpadáme. Sundávám řemen, protože zde se nerozjedu, a stometrový úsek tlačím. Ještě pár zastávek na oddychnutí a nádherný sedlo masivu je zdoláno. Jeseníky jsou mohutné masivy a vydat se jimi místo údolími napříč hřebeny je trochu náročnější. Deset kilometrů dlouhé údolí Olešnice vystoupá do sedla a pak šusem padá do Mikulovic. Po marném hledání benzínové pumpy se nade mnou ustrnula místní rodinka a napojila nás čtyřmi litry ze sekačky.
Po třech kilometrech je na obec pěkný pohled z výšky, dál se už silnice lepší a do Vidnavy je to cobydup. Zcela zapomenuté městečko, s náměstím plným krásných domů, má vkusně zrenovovanou radnici. Do cílové stanice v Javorníku zbývá už jen 14 km. Jakmile však vyjedu na první kopeček, vidím po levém horizontu, vzdáleném jen pár kilometrů, mohutný černý mrak s proudy vody padajícími na rozlehlé planiny. Začíná pršet. Pokud se budu muset v rovině schovat pod nízké jablůňky podél cest, budu mokrý za minutu a možná bych tam stál až do rána. Beru plný. S malou dušičkou sleduji pravidelnost motoru - pár dobře mířených kapek na magneto či víčko karburátoru a stál bych. S pohledem prosebně upřeným k mrakům mi zbývá k cíli stále ještě dlouhých osm kilometrů. Každou levotočivou zatáčkou se blížím víc a víc k mrakům. Nevadilo by mi, kdybych dojel promočený, hlavně však zdolat město, které je na dohled a ještě suché. Stihlo se to a proudy vody Javorník nakonec minuly. Dusno, které se zakrátko udělalo, bylo nesnesitelné. V hotelovém pokoji s oknem dokořán nepomohla ani půlnoční studená sprcha a mrtvolné vedro jsem vyřešil až přikrytím se vyždímanou osuškou.
Den třináctý
17. července 2010, ujeto 141 km, pěkné svezení, ideální „tak akorát“ teplo, doplněné mírným deštíkem
Budíček v sedm obstarala zkouška sirény umístěné na domě! Snídani podávají až v osm, tak se vydávám na menší procházku po městě s překrásným zámkem na skále nad náměstím. Po odstartování je první možný pravostranný sjezd na okresky do Vojtovic. Beru u cedule snímeček pro Vojtu Švarce. V této oblasti byly nedávno povodně a tři zdolaná údolí potoky řádně zdevastovaly. Šutry na cestě byly zřejmě příčinou měkčí přední pneumatiky a také na lýtku vypálených vodorovných pruhů od žebroví válce. Když v Žulové tankuji, kolo je už prázdné. Ventilek byl zcela šikmo, tedy sundávám falcák a rovnám duši. S mohutným pumpařem vlastnícím Harleye se dávám do řeči a nechávám ho osedlat můj stroj. Pro oba by to nebylo zrovna ideální spojení.
Dál vede silnice stoupáním souběžně s tratí vláčku, který musí občas opsat zpomalovací smyčku. K Lázním Lipová a následně do sedla na Ramzovou je to dvacet kilometrů vzhůru. Pak si užíváme pěknou krajinu k obci Branná, proslulé rychlostním okruhem veteránů. Přes sousední hřeben míříme po špatných okreskách do Starého Města a malebnými kopečky a silničkami na Králíky.
Do Orlických hor po dopnutí řemenu a posílení vyrážím z Mladkova. Trasa Bartošovice, Orlické Záhoří až po Deštné vede krajinou plnou dřevěnic a stromořadí. Pro špičkovou silnici je masivně navštěvována motorkáři, kteří to tu řádně protahují! S mnohými jsem se několikrát minul, když ředili adrenalin v předzahrádkách restaurací. I zde, a to hned několikrát, přichází stoupání, nad kterými vítězím až na poněkolikáté. Jedno, ani ne tak příkré, zato ukrutně dlouhé, mě značně vypeklo. Asi v polovině kopce se skládáme na vyústění polní cesty. Já tuhej, motor uhřátej. Pak znovu vzhůru a znovu stop, teď už ale bez možnosti odbočit stranou. Marně se s tvrdě dopnutým řemenem snažím napříč silnicí rozjet ze stojánku, navíc při prudkém stočení do svahu schytávám řádné rány do lýtka od svíčky. Vzdávám se a vracím zpět k dolní odbočce, abych napodruhé, napotřetí dokázal vyjet o kus výše, aspoň k plošince se zimním posypem. Podle zpráv z domova mělo v Orličkách pršet kolem druhé, což se přesně vyplnilo. Do čtyř jsem uháněl v mírném deštíčku, když jsem to v Olešnici raději zabalil.
Po chvíli hledání noclehu dostávám typ na penzion Rozmarýnka. Jedu kolem školy ještě 300 m a od sousedky fasuji klíč od celého patrového domku, kde jsem zas jediným nocležníkem. Ve vyhřátém podkroví jsou mi k dispozici dva pokoje, jeden se zvýšenou postýlkou jak pro krále a silnou duchničkou s pruhovaným povlečením jak u babičky. Třílůžák má televizi, kterou zavrhuji, ale na zprávy o počasí bude dobrá. Společná kuchyňka, sprcha pouze s vlažnou vodou, horká prý je v bojleru v přízemí, kde mám zaparkovaného Javůrka. Jdu do sprchy, ale zjišťuji, že studená je pro mne dnes dost studená, tak scházím raději dvě patra do prádelny s automatkou a starodávnou litinovou vanou na 200 l. V hospodě usedám jako nový člověk, pravda, až na zmačkané pláťáky a triko, které uložené společně v batohu s olejem, kornoutem a řemeny chytly zvláštní vůni.